Elévky završily úspěšnou sezónu 27.prohrou

Ne, v titulku opravdu není chyba. A já jsem na naše prohry pyšný. I s 27 prohrami za celou sezónu může být sezona úspěšná. To ukázaly elévky FBC Liberec v této sezóně ve své soutěži. Jde jen o nastavení mysli hráček.

O to, zda za úspěch berou výhry nebo to, že mohly být s kámoškami a mohly si zahrát tak krásný sport, jakým florbal je. Proto po našich prohrách nejsou vidět žádné slzy. Ty si holky nechávají pouze na bolístky. A že jich v sezoně bylo.

V ročníku nasbíraly opravdu velkou porci zkušeností. Pro některé trenéry se i po ní nepochopitelně radují, tancují před zápasem místo rozcvičky a okouzlují diváky svým přístupem a bojovností. Jsou sice fyzicky nejméně vyspělé a nejmladší, ale to je pouze dočasný stav, který se bude pomalu stírat. Leckdy totiž klička proti technicky horší protihráčce nevyjde jen kvůli tomu, že je prostě o 2 hlavy větší a dál dosáhne florbalkou. Ale není nutné se vymlouvat. Rozdíl ve fyzické vyspělosti by byl i mezi stejně starými hráčkami, natož mezi dívkami, mezi nimiž je rozdíl i 4 roky. Naše holčičky ale vědí, že proti větším a silnějším se naučí mnohem více.

Poslední turnaj se odehrál v nedalekém Turnově a bylo to opět fajnové dopoledne. Odehráli jsme 4 super zápasy s Turnovem, Mostem, Štetím a také ten výsledkově nejtěsnějšís Českou Lípou. Čím to asi je, že přišel až na posledním turnaji? Možná proto, že se prostě zlepšujeme postupně. Na vše máme čas a nic není potřeba tlačit proti přirozenému vývoji dětí. I proto bych řekl, že pokud by se dalo bodově spočítat zlepšení týmu v sezóně, byli bychom na špici. A to je to co je pro nás podstatné. Když si představím některé holčičky, jak byly na začátku ustrašené a nyní se nebojí kličkovat i před vlastní bránou. Naskakuje mi husí kůže. Je to totiž to jediné co mne zajímá. A nejcennější na tom je to, že na hřišti se to učí absolutně samy a bez mé pomoci. Co na tom, že míček ujede a dostaneme z toho gól. Co na tom, že naše brankářka dostane gól, protože je v bráně teprve podruhé? Cennější je přeci to, že do té branky i přesto chce. Samozřejmě, že je to výhoda pro soupeře. Ale jak jinak vlastně nasimulovat co možná nejtěžší podmínky, ve kterých se holky rychleji zlepšují. A nemyslím tím technickou stránku hráčky, která je vidět nejvíce.

Musíme taky poděkovat hráčkám soupeřek, které za nás na pár turnajích v sezoně nastoupily. Kdykoli se potkáme, tak se k nám hned hlásí a vítají nás. Chtěly by za nás hrát znovu i když ví, že u nás na 99,9% prohrají. Není to tím, že u nás cítí absolutní absenci tlaku na nějaký nepodstatný výsledek nebo tím, že jsou u nás pochváleny a cítí se platné pro tým? Nebo tím, že budou hrát i pokud se jim něco nepovede? Že se nemusí bát vrátit na střídačku po tom, co něco nevyšlo? Asi proto ke mně jedna z nich ze Štětí na tomto posledním turnaji přišla a prostě mne jen objala na přivítanou i na rozloučenou. Nemuseli jsme si nic říkat, věděl jsem za co to bylo. Byla to pro mne odměna za to, že jdu někdy úplně jinou cestou než ostatní. Vypadám na ní pro některé trenéry a většinu rodičů soupeřek jako totální nemehlo, které nic neumí. Miluji až posměvačné pohledy některých rodičů našich soupeřek. A mne to baví. Vím totiž, že rodiče mých holek i holky samotné vědí, proč to dělám. To je pro mne mnohem cennější, než výhry, které si už za pár let stejně nikdo pamatovat nebude.

Díky moc za sezonu holky, byly jste statečné. A já si to neskutečně užil. Příští sezonu budeme lepší. Tím jsem si jistý.

Lukáš Nesměrák - trenér elévek 2018/2019