Petr Salát končí bohatou florbalovou kariéru

Do prvního utkání nejvyšší soutěže naskočil v ročníku 2002/2003, kdy svou bohatou florbalovou kariéru začínal v Jihlavě. Postupem času vystřídal další čtyři superligové celky. Hrál v dresu České republiky a vyzkoušel si i zahraniční angažmá ve Švýcarsku. V základní části tuzemské soutěže odehrál 324 zápasů, dalších 65 přidal o mistrovský titul. Jeho úspěšnou kariéru podtrhuje 449 kanadských bodů v základní části, které ho řadí na 5. místo v historické tabulce.

Saly, co bylo tvým hlavním motivem skončit hráčskou kariéru?

Hlavním motivem byl čas a nekonečná únava. Těch rolí, kde jsem za poslední roky fungoval bylo více a už se to nedalo vše stíhat. Navíc model ligy čím dál víc jde proti osobnímu životu. Spousty zápasů za sebou a zápasy v týdnu nejdou ruku v ruce se zaměstnáním a rodinným životem.

Není šance, aby tě někdo přemluvil? Stále jsi byl jedním z nejnebezpečnějších útočníků v lize.

Rozhodnutí skončit taky padlo kvůli zranění z dlouhodobého přetížení, a i když je už dva měsíce po sezóně, stále to není dobré. Poslední sezónu jsem si chtěl naplno užít, ale místo toho jsem si každý večer po zápasech a trénincích protrpěl. Jediné, co by se muselo stát, že by tým měl tak velkou marodku, že by neměl, jak postavit hráče do utkání, potom bych možná na chvilku pomohl.

Pojďme se vrátit na začátek tvé kariéry, jak ses dostal k florbalu?

Hůl jsem vzal poprvé do ruky na ZŠ v Jihlavě. Pak mi můj dobrý kamarád Jan Varhaník řekl, že chodí hrát za klub. Nejprve mě tam zkusili a zjistili, že úplně kopyto nejsem. Další rok už jsem chodil na všechno, co šlo. Tréninků v týdnu, když nepočítám hraní za barákem nebo kolo, bylo běžně sedm nebo osm. Já tu hru od mala fakt žral.

„Tréninků v týdnu, když nepočítám hraní za barákem nebo kolo, bylo běžně sedm až osm. Já tu hru od mala fakt žral.“

Když srovnáš tvá angažmá v české florbalové lize, které bylo to nejlepší?

Tady není nad čím váhat. Určitě FBC Liberec. První sezóny v Liberci mi hodně vyšly a pak už si tak nějak člověk věřil a počítalo se s ním. Důvěra byla pro mě vůbec hodně důležitá. Tam, kde jsem ji necítil, tam jsem dobře nehrál.

Jak zpětně hodnotíš tvoji zkušenost se švýcarskou ligou?

Byla to obrovská zkušenost. Jak sportovní, tak životní. Nikdo mě neznal a to, co jsem neukázal na hřišti, jako by nebylo. V Rychenbergu byl problém s mým přestupem, a tak jsem nakonec skončil v Klotenu NLB. Ta hra mi moc neseděla a taky se musím přiznat, že jsem ji moc nechápal. Byl jsem zvyklý na hru na hraně rizika, která mi celé roky v ČR fungovala, ale tam moc ne. Po 15 měsících jsem mazal zpět do Liberce, kde už bylo nové vedení a taky se hodně změnil kádr.

Končíš s florbalem úplně nebo tě bude možno vídat ve florbalovém prostředí dále?

Pořád budu fungovat v roli hlavního trenéra juniorů stejně jako v minulých sezónách, a také v roli sportovního manažera, jak se tomu v klubu říká.

Je něco, co se ti nesplnilo nebo bys udělal jinak?

Chtěl jsem vyhrát titul. Ale dnes vím to, že tahle honba mi florbal spíš jen otrávila. Chtěl jsem taky být na nějakém MS, ale v době, kdy se tým zužoval, jsem povětšinou prožíval útlum, a tak bylo vcelku jasné, že to nevyjde. Já jsem vlastně spokojený s tím, co se mi povedlo. Já chtěl hlavně vždycky hrát. Pro výhru bych na hřišti nechal tělo. Někdy to vyšlo a někdy prostě ne.

„Já chtěl hlavně vždycky hrát. Pro výhru bych na hřišti nechal tělo. Někdy to vyšlo a někdy prostě ne.“

Když se podívám na tvoje statistiky 324 zápasů v základní části, takřka 191 branek a 258 asistencí. To jsou úctyhodná čísla, nemyslíš?

Kdyby mi to někdo řekl, když jsem začínal, asi bych mu poťukal na čelo. Já totiž nikdy nebyl žádný super talent. Ale tím, jak jsem hodně trénoval, se mi dařilo zlepšovat se rychleji než ostatní. Mít dnešní hlavu, některé věci bych udělal jinak, ale spokojený být určitě můžu.

Kdo byl tvůj nejlepší spoluhráč?

Těch kluků bylo hodně. Já dokázal hrát fakt s kde kým. Samozřejmě s těmi, kde si lidsky člověk sedne, se to pak hraje samo. V každém klubu jsem měl vždy někoho. V SK Jihlava Jana Varhaníka s ním jsem byl jak bratr. V Brně určitě Pavel Müller, na svůj věk byl hrozně mentálně vyspělý. V Bohemce Martin Richter to byl asi nejlepší hráč, se kterým jsem hrál. V Liberci Radim Křenek, s kterým jsem pak hrál i v Mladé Boleslavi. Tam jsem rád hrál zase s Ondřejem Fojtou. Po návratu zpět do FBC Liberec mohu jmenovat Pavla Hůzu a Matěje Klucha. Chtěl jsem tu některé kluky zmínit a tímto je pozdravit. Ale je další 100, se kterými jsem byl, nebo stále jsem v kontaktu a rád na hraní s nimi vzpomínám.

SALY, DĚKUJEME!